Tři dny v Chicagu

Jak jsem slíbila, podělím se s vámi o zážitky z třídenního výletu do Chicaga, který jsem spolu se čtyřmi německými studentkami z MSOE podnikla během podzimních prázdnin, respektive na jejich konci. Chicago je třetí nejlidnatější město v USA, nachází se ve státě Illinois u Michiganského jezera, kousek od hranic s Wisconsinem. Centrum Chicaga je úžasné místo, kde se člověk prostě cítí dobře. Je plné mrakodrapů, restaurací, obchodů, barů, divadel, muzeí a lidí. Zkrátka správné americké město. Od Milwaukee se liší opravdu hodně, nedá se to zkrátka vůbec srovnávat. Jsem ráda, že to tam nemáme odtud z Milwaukee daleko (něco kolem 140 km), takže se tam třeba opět někdy podívám.

Hurá do Chicaga

Nejvýhodnější doprava do Chicaga, pokud nemáte auto, je autobus. Pravidelně tam jezdí společnost Megabus, od které můžete pořídit lístky už za 5$, pokud si je rezervujete včas. Další možnost zahrnuje vlak, ale ten je podstatně dražší a není rychlejší, takže u mě ve výběru neobstál. V den D mého odjezdu jsem podle doporučení dorazila na zastávku o patnáct minut dřív. Čekám, postupně přichází další lidé a tvoří se slušně dlouhá fronta. Uplyne čtvrt hodiny a autobus nikde. Za dalších půl hodiny začínají lidé být nervózní. Když tu konečně příjíždí modrý dvoupatrový "megabus". Všichni radostně začnou nakládat svá zavadla (já ne, mám jen svůj malý batoh), když řidič v reakci na dotaz jednoho z cestujících oznámí, že tohle je autobus do Minneapolis. Tedy opačný směr! Nicméně když zjistí naši situaci, kamsi zavolá a my se dozvíme, že autobus do Chicaga se někde na cestě rozbil. Naštěstí asi za deset minut dorazí náhradní autobus a my tak můžeme konečně vyrazit. Docela se mi ulevilo.

V Chicagu jsem se měla setkat s německými mezinárodními studentkami z MSOE, které mě "přibraly" na tuto část jejich podzimních prázdnin. Marek, spolužák z ČVUT, který je tu na MSOE také, měl na podzimní prázdniny totiž své vlastní plány, proto jsem se poptala u holek z Německa. Jsem moc ráda, že jsem mohla jet s nimi, některé věci totiž člověk sám dost dobře podniknout nemůže (noční život, například :) ).

Do Chicaga jsem dorazila kolem jedenácté dopoledne. Krásné slunečné (i když chladné) počasí se naštěstí od Milwaukee nezměnilo. S holkami jsem se měla sejít až odpoledne, proto jsem se rozhodla se nejdřív sama projít po Michigan Avenue, hlavní tepně v centru města, a prohlédnout si chicagské zajímavosti.

The Loop

The Loop je název pro čtvrť, která tvoří centrum Chicaga. Chicago je proti Milwaukee docela změna. Za prvé, pořádně si procvičíte krční svaly. Od chvíle, kdy jsem přijela, jsem se dívala stále jen nahoru. Ze všech těch vysokých mrakodrapů jsem poprvé prostě nemohla odtrhnout oči. Od Union Station, kam autobus přijel, je to jen chvilku chůze k první zajímavosti, Cloud Gate přezdívané "The Bean". Česky zkrátka fazole. "Fazole" je velká lesklá skulptura nacházející se v Millenium Parku, která v sobě odráží okolní mrakodrapy a vůbec všechno, především tedy i pózující turisty s foťáky. Mně se fazole taky líbila, takže jsem si i já udělala (a nechala udělat) památku. Jelikož svítilo sluníčko, lesknoucí se fazole vypadala opravdu působivě. Pod fazolí se nachází McCormick Tribune Ice Rink, kluziště, kde hraje z reproduktorů hudba a kde si můžete půjčit brusle a chvíli si dokolečka zajezdit. Později jsme se tam s holkami vrátily a chvíli bruslaře pozorovaly. Večer vládla na kluzišti i přes velký počet lidí uvolněná a veselá atmosféra.

Michigan Avenue, o které jsem už mluvila, vede podél "Fazole" dál na sever. Je to pěkně dlouhá ulice lemovaná různými obchody, hotely a kavárnami. Poslední část ulice se nazývá "Magnificent Mile", je to zkrátka taková luxusní nákupní zóna. Já jsem se zastavila v Macy's, abych si vyfotila davy lidí, které tam proudily. Abyste rozuměli, pátku 27. listopadu, kdy jsem do Chicaga přijela, tedy dni po Díkuvzdání, se přezdívá Black Friday. A to proto, že v ten mají ve všech obchodech velké slevy a v celých Spojených státech vládne takové menší nákupní šílenství. Obchody otevírají hodně brzo ráno, některé dokonce už o půlnoci, aby daly nedočkavcům možnost přijít se poprat o zlevněné zboží co nejdříve. V Milwaukee, když jsem odjížděla, to moc znát nebylo, ale v Chicagu rozhodně ano. Ulice byly přeplněné lidmi ověšenými taškami plnými vánočních dárků, oblečení a ostatního zboží. Nutno podotknout, že v sobotu a neděli to nebylo o nic lepší. Jednak v mnoha obchodech slevy stále trvaly a za druhé, je první adventní týden, takže vánoční nákupy se od této chvíle až do Štědrého dne nezastaví.

Na severním konci Magnificent Mile se nachází John Hancock Center, mrakodrap se 100 poschodími vysoký 344 metrů. 94. patro je rezervováno pro turistické vyhlídky. Původně jsme s holkami chtěly odpoledne udělat projížďku na lodi, poslední loď jsme ale nestihly, takže jsme se rozhodly, že počkáme na soumrak a podíváme se na noční Chicago pěkně z výšky. Za všechno se samozřejmě platí, takže za 16$ byla (po vystání dlouhé fronty) vyhlídka naše. Nahoru nás zavezl rychlý výtah, který se nám během cesty ženským hlasem snažil podat o věži nějaké informace. Jízda ale trvala jen chviličku. Nahoře byl výhled opravdu úžasný. Na Chicago jsme se dívali z výšky 314 metrů. Chicagské centrum jsme měli pod námi jako na dlani, směrem dál k obzoru se pak táhly jakoby nekonečné osvětlené ulice. Myslím, že i na fotkách je dobře vidět typická americká "mřížka" z ulic. Pohled přímo dolů podél rovných, žádnými architektonickými "ozdobami" nenarušených, stěn mrakodrapu byl trochu strašidelný. Mně sice výšky nevadí, ale i tak... Nejvyšší budovou v Chicagu a severní Americe vůbec je ovšem Sears Tower (nedávno ji přejmenovali na Willis Tower, ale nevím nevím, jestli se nové jméno mezi lidmi v Chicagu uchytí). Vyhlídky tam dělají také, my jsme se ale spokojily s "Johnem".



Po návštěvě "Johna" jsme se vydaly obejít ještě pár dalších chicagských zajímavostí. Už odpoledne jsem se byla sama podívat na Picassovu bezejmennou (Untitled) sochu. Na náměstíčku, kde socha stojí, ze konal vánoční trh v německém stylu. Mohli jste si tam tedy pořídit různé původem německé vánoční produkty, koupit německé čokolády a cukroví nebo si dát preclík, bratwurst a podobně. Všechno v patřičné cenové relaci, samozřejmě. Když jsem se tam s Němkami pak večer vrátila, trh je docela pobavil. Zastavily jsme se také u nedaleké obrovské budovy s názvem James R. Thompson Center, která zřejmě slouží jen pro komerční účely (kanceláře a tak). Před ní stojí podivná socha, Monument with Standing Beast. Já jsem v ní tedy nedokázala vůbec nic rozpoznat. Možná nejsem sama, protože můj průvodce říká, že se jí přezdívá Snoopy in a Blender, tedy "Snoopy v mixéru". To, řekla bych, sedí mnohem více, než její originální název.

Na večeři holky chtěly zajít na pravou chicagskou deep dish pizzu. Tipy na restaurace jsme měly v našich turistických průvodcích, mém od Lonely Planet a jejich Marco Polo. Takže jsme se je vydaly hledat. Za chvíli jsme ale zjistily hlavní kámen úrazu chození podle průvodce. On totiž tyhle známé restaurace má ve svých průvodcích každý. Plus, centrum Chicaga bylo zrovna teď doslova nacpané lidmi. V obou pizzeriích, které jsme zkusily, byly několik desítek metrů dlouhé fronty před vchodem, takže jsme nakonec na typickou pizzu rezignovaly a daly jsme si italskou večeři v jedné z méně přeplněných restaurací.

Městským vlakem společnosti Metra jsme pak dojely na zastávku, která byla nejblíže hotelu Ramada, kde jsme měly ubytování. Nutno říct, že chicagské městské vlaky jsou dost podivné, nestaví totiž na všech zastávkách, a proto je lepší osobně průvodčího předem požádat, aby ve stanici zastavil. V noci nebylo z oken vlaku vůbec nic vidět, ale průvodčí naštěstí naši zastávku oznámil do mikrofonu, takže jsme ji nepřejely. Cesta tam vlakem z centra trvala odhadem čtvrt hodiny. Malý hotelový pokoj, ve kterém se nacházely dvě větší postele, plus jedna skládací navíc pro mě, byl zkrátka obyčejným hotelovým pokojem. Holky si stěžovaly na málo místa, ale mě to nevadilo, protože nemám problém vyspat se kdekoli.

Musíme přece vidět vše

Trochu mě překvapilo, že v ceně ubytování (300$ za pokoj na dvě noci) nebyla snídaně. Ráno jsme se tedy nechaly hladové bezplatnou hotelovou kyvadlovou dopravou (mikrobusem) svézt zadarmo do centra a následovalo hledání místa, kde bychom se mohly najíst. Řidič nám na naši žádost zastavil u Navy Pier, což je takový jakoby zábavní park s ruským kolem, zrcadlovým bludištěm, divadlem, muzeem a různými jinými atrakcemi. A samozřejmě předraženými restauracemi a občerstvením. Právě odtud vyjíždějí lodě na vyhlídkové plavby, kterých jsme se chtěly zúčastnit. Ale zpět k jídlu. Všechny ceny tu byly ještě minimálně o čtvrtinu vyšší než v centru (a to už je tedy opravdu co říct). Dvě z Němek si nakonec daly sendvič a kafe u Starbucks, my ostatní jsme ale odmítly zaplatit 14$ za snídani, proto jsme si nakonec objednaly něco malého v McDonalds's, protože to tam byl asi nejlevnější podnik. Po snídani jsme se vydaly koupit si lístky na loď. Měly jsme štěstí, protože plavební společnost měla ten den zrovna akci - když jste si koupili lístek na prohlídkovou "architektonickou" plavbu po řece, kterou jsme původně chtěly, dostali jste levnější plavbu po jezeře zadarmo. Takže jsme nakonec byly na obou. A musím říct, že kdybych si měla pro příště vybrat, jela bych raději jen na tu "jezerní". Na plavbě po řece jsme měli zábavného průvodce, který nám pověděl spoustu zajímavostí o důležitých chicagských budovách a o městě jako takovém, ale výhledu na siluetu města z jezera se to myslím nevyrovnalo. Mrakodrapy si můžete prohlížet i z ulic, o chicagském panoramatu to ale neplatí.

Poučeny z předešlého večera, už v hotelu jsme si na internetu našly restaurace, kde servírují chicagskou pizzu za rozumnou cenu a přitom nejsou nijak zvlášť slavné. Do jedné z nich jsme se pak na pozdní oběd vydaly. Mně se tam docela líbilo, číšník chtěl vědět odkud jsme a od holek mu nestačilo, když řekly, že z Německa, tak každá musela říct, z jaké oblasti :). Američani se prostě rádi baví o tom, odkud kdo je. Původně jsme si chtěly objednat společně dvě pizzy velikosti medium, když to však uslyšel číšník, zeptal se nás, jestli odtamtud chceme odejít s opravdu nacpanými břichy nebo proč si objednáváme tolik jídla... Takže jsme si nakonec na jeho doporučení objednaly jen dvě malé pizzy, což znamenalo dva a půl kousku na každého. Jídla toho bylo tak akorát, víc bych nesnědla. Typická chicagská pizza se jmenuje deep dish, protože se připravuje v takové vyšší formě podobné formě na dorty. Těsto je trochu tlustší než na italské pizze a hlavně je na ní spoustu náplně, především sýru. Mě to docela chutnalo, klidně bych si někdy dala znovu.

Večer jsme byly ve slavném podniku Hard Rock Cafe. V Praze také jedno máme. Musím říct, že mě nijak neoslnilo. Člověk v podstatě platí jen za značku. Uvnitř to sice bylo pěkné, ale určitě by se našlo spoustu podobných nebo i lepších míst za mnohem nižší cenu. Zůstaly jsme jen "na jedno", já jsem si dala pivo Budweiser, které tu chutnalo docela dobře. Tedy kromě toho, že i ta trocha pěny, kterou po natočení mělo, byla po minutě pryč. Pivo s pěnou tady prostě nevedou. Navíc ho dostanete ve třetinkové skleničce a zaplatíte nekřesťanský peníz. Jó, prostě Amerika. Během té chvíle, co jsme tam byly, postupně číšníci oznámili tři narozeninové oslavence. Hosté pěkně poslušně sborově popřáli každému happy birthday. Sedmnáctiny, třináctiny a devatenáctiny... takže každý dostal pěkně jen zmrzlinový pohár s třešničkou, na drink si budou muset ještě chvíli počkat.



Sobotní honbu za "vším pravým chicagským" chtěly holky zakončit v některém ze slavných bluesových barů. Nakonec jsme se rozhodly pro Blue Chicago. Vstupné bylo 10$ a hrála samozřejmě živá muzika. Klub byl maličký, ale přišly jsme včas, takže jsme se mohly usadit u stolku a v klidu čekat na kapelu. Ti, kteří dorazili později (no, "později"... kolem desáté), už se museli spokojit se stáním. Bylo zkrátka úplně plno. Kapela byla výborná, hráli svoje vlastní písničky stejně jako některé klasické songy, třeba Proud Mary si se svéráznou zpěvačkou zazpíval celý klub. Na fotce to vypadá, jako kdyby bylo v klubu světlo, ale ve skutečnosti tam panovalo přítmí a výborná atmosféra. Byl to takový typický americký bar s několika miniaturními stolečky a tak. Super zážitek, sem bych se sama určitě podívat nemohla. Bohužel jsme nemohly zůstat až dokonce, protože poslední vlak odjížděl krátce před jednou ráno. Z klubu jsme proto odešly kolem půlnoci.

Tak zas příště...

Další den dopoledne se tři z holek vydaly do Art Institute, velkého muzea umění. Čtvrtá se rozhodla pro nákupy a já, protože byla neděle, jsem si zašla do kostela. Na oběd jsme se opět sešly, abychom ochutnaly další specialitu - chicagský hot dog. Jak stálo na spoutě cedulí, v chicagském hot dogu především nikdy není žádný kečup! :) Základ je jemný párek, a dalšími ingrediencemi jsou cibule, celerový salát, okurka, rajče, papričky a hořčice... Možná jsem něco zapomněla, kdyžtak si to vygooglete nebo mrkněte na obrázek. V neděli se počasí už trochu pokazilo, takže na procházku to už moc nebylo. To nám naštěstí nevadilo, protože všechno podstatné jsme v centru viděly během předešlých dvou dní. Samozřejmě to není vše, co může Chicago nabídnout. Ale během tří dní zkrátka nemáte čas proniknout hlouběji. Tak možná někdy jindy.

Holky měly pronajaté auto, takže jsme se nakonec vrátily opět k hotelu, kde bylo zaparkované, a vydaly se jím na zpáteční cestu do Milwaukee. Cestou jsme se ještě zastavily v outletovém centru, které se nachází asi v polovině cesty mezi Chicagem a Milwaukee. Protože jsme ale byly už docela unavené, žádné velké nakupování se nekonalo, holky koupily jen několik plánovaných věcí a jelo se dál. Když jsme přijížděly do centra Milwaukee, připadalo mi, jako by budovy tady byly úplně nizoučké. A co terpve, kdybych se vracela k nám domů...