Hollywood

Úplně poslední cesta našeho zájezdu vedla od Grand Canyonu zpět do Kalifornie. Cestou jsme se chvíli jeli i po slavné Route 66, tedy historické (aspoň na americké poměry) silnici, která vede z Chicaga do Los Angeles přes celé USA. My jsme s naším mikrobusem zastavili na jedné z "turistických" zastávek, kde jsme si u svérázného majitele stánku s občerstvením dali něco "typicky amerického" (mě hamburger s hranolky zrovna moc nelákal, a tak jsem si dala tzv. malt, což je takový sladký krémový zmrzlinový koktejl). Stánek (taková malá bouda) byl vevnitř celý vytapetovaný vizitkami a fotkami jeho návštěvníků, zatímco venku stála stará americká auta a dokonce i záchodky byly vyzdobené všemožnými cedulemi :). Nicméně to bylo asi jediné zajímavé místo na cestě do Los Angeles. Poslední noc jsme spali v docela pohodlném kempu (dokonce ani nebyla zima :) ) a poslední den, v neděli, jsme "konečně" dorazili do cíle.



"Konečně" v uvozovkách proto, že nikdo z nás se asi na konec výletu nijak moc netěšil. Všem by se jistě líbilo cetovat ještě aspoň o chvíli déle. Ale nedalo se nic dělat, všechno jednou končí. A jako by se Los Angeles snažilo trefit do téhle nálady, přivítalo nás mlhavým počasým. Z vyhlídky na slavný velký nápis jsme tedy moc neměli, jak je asi vidět i na fotce. No, upřímně, on až tak fascinující není. Pak nás vedoucí našeho zájezdu dovezla do centra Hollywoodu, kde jsme se s ní rozloučili a vydali se každý svou cestou. Mně letadlo zpět do Milwaukee odlétalo až o půlnoci, takže jsem se společně s Němkou Kathi rozhodla udělat si procházku po světoznámém Chodníku slávy.

Jedna věc, na které jsme se s Kathi více méně shodly, byla, že jsme si Hollywood Boulevard, tedy hlavní třídu, kterou Chodník slávy lemuje, představovaly přece jen trochu honosnější. Já jsem tak trochu čekala něco jako náš pražský Václavák. Nicméně nakonec mi nezbylo než konstatovat, že Chodník slávy je opravdu jen... chodník. Ani hvězdy na něm nejsou tak "nablýskané", jak byste čekali. A třeba taková Marilyn Monroe se nachází před vchodem do McDonaldu. No, asi jsme zkrátka měly nadměrná očekávání.

A tady jsem já s pár hvězdami, které mě při procházce zrovna zaujaly. Neměly jsme s Kathi žádnou "mapu hvězd", takže jsme si část chodníku (ne celý, je docela dlouhý a dokonce se pak rozvětvuje do dalších ulic) jen tak procházely a ukazovaly na známá jména.



Hvězdy na chodníku byly většinou pěkně za sebou v jedné "řadě", jen kolem Chinese Theatre byly ve dvou řadách. Kolem tohoto slavného kina, kde se konají mnohé hollywoodské premiéry, se nacházely hvězdy těch "nejslavnějších" a bylo tu také nejvíc rušno. Na ulicích bylo spoustu lidí v kostýmech všemožných celebrit a filmových postav, ať už to byl třeba Sponge Bob, Darth Vader, Michael Jackson či Spiderman. Kolem se houfující turisté k nim posílali své ratolesti, případně kamarády, a cvakali nadšeně foťáky. Před vchodem do "Čínského divadla" byl i chodník s betonovými otisky nohou a rukou slavných osobností. Velikost své boty jste si tak mohli poměřit nejen třeba s Johnym Deppem nebo Mattem Damonem, ale napříkald i s kačerem Donaldem nebo s C-3PO.



Na Hollywood Boulevard se nachází ještě pár dalších slavných kin, především Kodak Theatre, kde se udílejí Oscary, a kino El Capitan. Jinak tam ale upřímně řečeno už nic dalšího zajímavého nebylo. Samozřejmě nemohlo chybět jedno velké obchodní centrum, pak třeba muzeum voskových figurín, ale jinak už to byly jen samé restaurace, obchody s lacinými (kvalitou, ne cenou) suvenýry a (převážně velmi odporným) oblečením. Trochu jsem litovala, že jsme neměly s Kathi víc času jet se podívat třeba na Beverly Hills nebo na sídla slavných filmových studií, například Universal.



Z Los Angeles jsme toho, pravda, neviděli moc. Ale bylo zajímavé navštívit Hollywood a poupravit si tu představu o "červených kobercích", kterou jsem o něm tak nějak předtím měla. O půlnoci jsem nasedla do letadla zpět do Milwaukee, kam jsem dorazila kolem půl deváté ráno. A od deseti mi začínala první hodina. No, byl to docela náhlý návrat zpět do školní "reality". Nejvíce mě asi mrzelo, že jarní prázdniny jsou jen týden a že jsem na západě USA tímpádem nemohla strávit více času. Tenhle výlet se mi totiž zatím líbil nejvíc z těch všech, které jsem tu zatím podnikla.