Twin Cities

Stejně jako po skončení podzimního quarteru, i po tom zimním následují tady na MSOE týdenní prázdniny. Já jsem žádné velké plány neměla. Nicméně můj kolega z FELu, Marek, měl v plánu jet na pár dní navštívit Minneapolis a nabídl mi, abych jela s ním. No, proč ne. Než se pustím do vyprávění, musím přiznat, že jsem si s sebou na výlet zapomněla vzít svůj foťák, takže všechny fotky, které tu najdete, mám od Marka, kterému za ně tímto děkuji.

Cestu jsme podnikli autobusem. Do Minneapolis, stejně jako do Chicaga, jezdí společnost Megabus. Lístky nejsou sice tak levné, jako v případě cest právě do Chicaga, ale vzhledem k tomu, že naše další možnost by byla letět, tak jsme těch 40$ raději zaplatili :). Poznámka pro budoucí výměnné studenty z ČVUT: lístky u Megabusu si kupte co nejdříve, cca týden před datem odjezdu se totiž zdraží.

Cesta trvala přibližně šest hodin, což v autobuse není samozřejmě nic extra příjemného, ale s muzikou, knížkou nebo třeba sudoku se to docela přežít dá. Přijeli jsme téměř přímo do centra Minneapolis, které nás přivítalo klasickým obrázkem několika seskupených mrakodrapů. V tom mají právě americká města výhodu - pokud se chcete dostat do centra, stačí se rozhlédnout kolem a vyrazit směrem k výškovým budovám. Úspěch zaručen. Jen to Milwaukee se tomuto schematu nějak vyhýbá. No co, je prostě "jiné".

Nejprve jsme vyrazili k informačnímu centru, obstarat si nějaké mapky, a pak už jsme se šli porozhlédnout po centru. První věc, která nás zarazila, byla všudypřítomná vánoční výzdoba. Všude svítily žárovičky, jako by ani nebyl březen, ale spíš prosinec. S Markem jsme se shodli na tom, že na žebříčku nejlínější správy města u nás Minneapolis zatím rozhodně vede. Nebo se snad místní radní rozhodli, že sněhové vločky poslouží stejně dobře jako symbol nadcházejících Velikonoc?

Ubytování nám Marek sehnal přes couchsurfing.org, internetový projekt, který spojuje cestovatele z celého světa. Pro ty, kdo nevědí, o co jde: zjednodušeně řečeno, princip spočívá v tom, že nabídnete svůj domácí "gauč" cestovatelům, kteří mají zájem navštívit vaši zemi, a naopak vy můžete tímto způsobem (zdarma) přespat u někoho během svých vlastních cest. Výhodu bych neviděla jen v tom, že za to nemusíte platit, ale také v poznávání nových lidí, kteří vám o svém domovském městě mohou povědět mnohem více, než byste našli v nějakých brožurkách či průvodcích. S naší hostitelkou, Katie, jsme hned první večer šli do thajské restaurace (kde chutnalo dokonce i mě, která se z obavy z "uhoření" po jejich pálivých jídlech normálně takovýmto podnikům vyhýbám, a při jejímž hledání jsme s Markem omylem zabloudili do nějaké pochybné "červené" čtvrti). Večer jsme zakončili v jednom z místních barů, kde nám hrála živá country hudba. Trošku mě tam naštvali, protože mi odmítli prodat pivo. Že prý s sebou musím mít cestovní pas. ISIC ani řidičák jim nestačil. Nevím, jestli je to tak všude v Minneapolis, nebo jestli jsme měli zrovna smůlu na konkrétní podnik, ale každopádně mě to dost překvapilo. Například v Chicagu mi moje studentská karta (kterou používám právě k těmto účelům, protože je na ní všechno napsáno i anglicky) bez problémů stačila. No, nedalo se nic dělat. Marek měl štěstí více, protože s sebou měl kopii svého pasu, kterou jsem já bohužel nechala ve svých věcech u Katie doma.

U Katie jsme mimochodem dostali každý vlastní postel a svěřila nám na ty dva dny dokonce i klíče od domu. To bylo bezva, alespoň jsme nemuseli vstávat stejně brzo ráno jako ona do práce. Přesto, já bych myslím něco takového asi neudělala, pokud bych k sobě takto pozvala vlastně úplně cizí lidi.

Druhý den jsme vyrazili městským autobusem do města St. Paul, hlavního města Minnesoty, které leží východně od Minneapolis. Vlastně ani nepoznáte, že jste přejeli z jednoho města do druhého, Minneapolis a St. Paul se totiž tak prolínají. Proto se jim také říká Twin Cities ("dvojčata"), jak hlásá nadpis mého příspěvku.

Nejprve jsme si prohlédli obrovskou Katedrálu svatého Pavla. Šli jsme se podívat i dovnitř, kde to vypadalo stejně impozantně jako zvenčí a nacházela se tam spousta soch světců, většinou v nadživotní velikosti. Kousek od katedrály stojí minnesotský State Capitol, kde se stejně jako v tom wisconsinském pořádají prohlídky zdarma. My jsme se však žádné nezúčastnili, protože jsme dorazili zrovna v nepravý čas, další se konala až za hodinu. Místo čekání jsme si tedy budovou raději prošli na vlastní pěst a sami jsme nakukovali do jednotlivých zasedacích místností. Celá budova byla opět honosně vyzdobena, i když možná přece jen o něco méně než ta v Madisonu. Místnosti byly ale docela podobné. Možná, když se nad tím zamyslím, wisconsinský kapitol přece jen o maličko vede :).

Centrum St. Paul bylo menší než to v Minneapolis, ale přesto stále docela živé. Po obědě jsme se vydali uskutečnit náš odpolední plán - podívat se do největšího obchodního centra v USA zvaného Mall of America. Proč ho postavili zrovna takhle na severu, u nenápadného Minneapolis, to se mě neptejte. Nebo že by to bylo proto, že se v Minnesotě neplatí daň za oblečení, jako třeba ve Wisconsinu nebo ostatních státech? Každopádně, nákupní centrum to bylo opravdu obří. Na třech podlažích se nacházelo přes 500 obchodů a k tomu samozřejmě všemožné restaurace, kavárny, kina. Dokonce i různé atrakce jako třeba podmořský svět nebo zábavní park, který byl umístěn v centru budovy a zahrnoval menší horské dráhy, kolotoče a podobná lákadla na peníze návštěvníků. Ráj nebo noční můra? Pokud patříte k lidem, kteří ideálně strávený den vidí v návštěvě takovýchto nákupních galerií, pravděpodobně byste si to tu zamilovali. Já tento názor moc nezastávám. Také si myslím, že projít si všechny obchody se zvládnout najednou nedá. Místní si pravděpodobně časem nějaké oblíbí a pak už ví, kam zajít. Jinak je to upřímně řečeno dost unavující. S Markem jsme si z pochopitelných důvodů dali "rozchod", každý šel tam, kde ho to zajímalo. Já osobně jsem vydržela "nakupovat" asi dvě hodiny, našla jsem si něco na sebe, abych měla památku z Ameriky :), a pak už jsem spíš jen pozorovala a nakonec si raději zašla odpočinout "na kafe". Musím přiznat, že Marek byl v nakupování mnohem neúnavnější než já, skoro snad abych se jako zástupkyně holčičího pohlaví cítila zahanbena :).

Ze St. Paul do Mall of America jsme jeli městským autobusem (s typickou společností pochybných individuí, tentokrát se tam dva chlapi dokonce málem poprali), nicméně nazpátek jsme už jeli do Minneapolis, takže jsme se mohli svézt místní tramvají, která byla proti autobusu rozhodně příjemnější (Praze tu mohou závidět, mají totiž jen jednu tramvajovou linku).

Třetí a poslední den jsme navštívili Minneapolis Institute of Arts. Na rozdíl od včerejšího nakupování jsme tedy měli přece jen trochu kulturnější program, i když s rozsáhlostí si obě "galerie" moc nezadaly. V MIA byla dvě patra plná obrazů, soch a různých jiných předmětů, zkrátka ráj pro milovníky dějin umění. Mě stačilo druhé patro, ve kterém se nacházely obrazy. Byla tu jak díla z počátku minulého tisíciletí, tak i moderní umění. Zaujala mě speciální výstava děl umělců z Minnesoty. Kdokoliv mohl do galerie poslat své obrazy, fotografie, sošky a podobně, podmínkou ovšem bylo, že rozměry nesmí přesáhnout 30x30x30cm. Vybranými výtvory byly od podlahy po strop v mnoha řadách a sloupcích naplněny stěny tří místností. Při takovém množství obrazů a obrázků bylo těžké prohlédnout si vše, vystačilo by to na samostatnou návštěvu. Ta je, mimochodem, v MIA zdarma, žádné vstupné se neplatilo.

Po nezbytném obědě (po čtyřech hodinách v galerii jsem umírala hlady :) ) nám zbývala poslední "mise". Markův bratr se účastnil architektonické soutěže, ve které navrhl jakýsi dům pro loďky. Místo, pro které ho navrhoval, se jmenuje "Bohemian Flats" a nachází se u řeky Mississippi, která skrz Twin Cities protéká. Šli jsme se tam tedy podívat, i když tam přirozeně ještě nic nestálo. Marek udělal pro bratra několik fotek a pak už jsme se vydali zpět, abychom stihli náš zpáteční autobus.

Cesta z Minneapolis se mi zdála delší, než když jsme jeli tam, ale to asi proto, že byla tma a už to tak dobře neutíkalo. Byla jsem ráda, když jsme v 11 hodin večer konečně dorazili "domů" do Milwaukee.

Když bych to měla shrnout, výlet byl fajn. Na druhou stranu se ale nedá říci, že by Twin Cities byla nějak obzvlášť atraktivní. Pokud ale máte města všeobecně rádi, za krátkou návštěvu stojí. Člověk se tam, narozdíl od Milwaukee, cítí zas jako "mezi lidmi".