Madison

První věc, kterou jsem si na zdejší podzimní prázdniny, neboli Thanksgiving break, náplanovala, byla návštěva hlavního města Wisconsinu, které se jmenuje Madison. Madison se nachází 124 km západně od Milwaukee a má asi 230 000 obyvatel. Není to tedy největší město ve Wisconsinu, i když je hlavní. Milwaukee ho v počtu obyvatel přece jen převyšuje. Jako do jednoho z mála měst tam jezdí (a poměrně často) z Milwaukee autobusy, čehož jsem chtěla využít. Město jako takové neslibuje mnoho "turistických atrakcí", a proto jsem se rozhodla, že jednodenní výlet bude stačit. Mnoho mých spolužáků z MSOE se do Madisonu podívalo o Halloweenu, kdy se tam konala velká párty. Já jsem si tuto akci však nechala ujít a svou návštěvu jsem uskutečnila až včera, tedy 23. listopadu.

Lístky na autobus (ráno tam a večer zpátky) jsem si koupila asi v týdenním předstihu. Z Milwaukee jezdí přímo do Madisonu dokonce dvě společnosti - Badger Bus a Greyhound. Greyhound je sice trochu levnější (alespoň na této trase), ale jízdní řád Badger Busu mi vyhovoval víc. Oba lístky mě stály dohromady 35$, což je na zdejší poměry docela přijatelná cena. Místo, odkud autobus odjíždí, jsem si byla raději najít už v předstihu, abych v den odjezdu zbytečně nebloudila. Naštěstí to nebylo vůbec těžké, nachází se asi 20 minut pěší chůze od kolejí. Autobus, kterým jsme jeli, byl docela pohodlný a samozřejmě klimatizovaný. I když od začátku nebyl úplně plný, po dalších dvou zastávkách přistoupilo spoustu lidí a nakonec byla volná asi jen tři místa, což platilo i pro zpáteční cestu. Takže ne že by tu o autobusovou dopravu nebyl zájem. A cestující netvořili nějací "odpadlíci", ale normální lidé a nazpátek hlavně studenti. Na zastávku Memorial Union v centru Madisonu jsme dorazili po jeden a půl hodině s malým zpožděním. To mi ale vůbec nevadilo, protože já jsem nikam nepospíchala.

Mlhavé ráno

O víkendu před mým výletem bylo krásné slunečné počasí a já jsem si v duchu přála, aby vydrželo i do začátku nového týdne. Předpověď sice slibovala polojasno, ale ráno mi bylo jasné, že meteorologové zřejmě zase ty své rosničky nějak špatně krmili. Z venkovních obrázků můžete vidět, že bylo po celý den zataženo a dokonce trochu mlha. Také byla docela zima, takže jsem byla ráda, že jsem si nezapomněla do batohu příbalit svetr. V Madisonu jsem nejprve zamířila směrem od centra na jihozápad, chtěla jsem se nejprve podívat na jezero Wingra. Madisonu se přezdívá "město čtyř jezer". Proč, to je po pohledu na mapu zřejmé. Přímo ve městě se nachází dvě z těchto čtyř jezer, další dvě jsou pak kousek na jih. Jezero Wingra se k těmto čtyřem jezerům ovšem nepočítá, pokud vás zajímá proč, určitě si to zvládnete sami najít :).

Díky této procházce jsem se podívala i mimo centrum. S orientací jsem neměla problém, návštěvnické centrum Madisonu zájemcům zdarma poštou posílá brožurky a mapky města, takže jsem byla vybavená už před příjezdem. Jeden student ČVUT, který také studoval rok na MSOE, řekl, že Madison je proti Milwaukee město plné lidí. Musím říci, že v centru opravdu více lidí bylo, a to hlavně díky tomu, že se tam nachází obrovský kampus University of Wisconsin-Madison. Nevím, jestli je to na fotce z University Street vidět tak, jak jsem si přála, ale studentů tam byla opravdu záplava. Zřejmě nemají trimestry, a tedy ani tento týden prázdniny, jako my na MSOE. Ale zpět k tématu, počtu lidí. Mimo centrum jsem žádné davy nepozorovala, stejně jako v Milwaukee. Kolem jezer vedou cyklistické stezky, takže kolem mě projelo několik cyklistů, ale jinak jsem kromě všudypřítomných kachen a veverek moc živých tvorů nepotkala. Mohlo to být způsobeno samozřejmě i poněkud nevlídným počasím, to uznávám.

Cestou zpět do centra jsem narazila na místní fotbalový stadion Camp Randall Stadium. Když říkám fotbalový, myslím samozřejmě fotbal americký. Po naší "kopané", jak jsem už určitě někdy zmiňovala, tu nikdo ani nevzdechne. Před stadionem byla umístěná zajímavá socha, kamenný sloup z fotbalových míčů. Jestli má toto dílo nějaký hlubší smysl než jen potěšit fanoušky tohoto tvrdého sportu před vstupem na stadion, to posuďte sami. Já bych na to ale moc nesázela.

Abych se ještě vrátila ke kampusu UW. Jak jsem řekla, je opravdu velký, podle Wikipedie zabírá jen v Madisonu skoro čtyři kilometry čtvereční. Nicméně na jeho budovách jsem neshledala nic až tak zajímavého. Z toho důvodu tu ani nemám moc jejich fotek. Na budově Kohls centra, kde se hraje basketbal a hokej, jsem si alespoň vyfotila univerzitní logo. Hlavní barva UW zřejmě je, stejně jako barva MSOE, červená. A maskot, jak jinak, badger (tedy jezevec). Podle mého názoru je přece jen trochu sympatičtější než jednooký pirát, maskot MSOE.

State Street a Capitol

Na dobu kolem poledne jsem si nechala procházku po State Street, tedy nejživější ulici v Madisonu, která návštěvníkovy kroky zavede přímo ke kapitolu (místo tohoto českého slova budu dál používat anglický název budovy, tedy Capitol, snad mi to odpustíte). Samotná State Street se mi docela líbila, po obou stranách je lemována všemožnými restauracemi, kavárnami a malými obchůdky. I v pondělí, v den mé návštěvy, byla plná lidí, a dokonce ani prodejna se zmrzlinou nebyla navzdory počasí prázdná. Já jsem do žádné z mnoha restaurací na oběd nezašla, dala jsem místo toho přednost vlastnoručně vyrobeným sendvičům. Po obědě jsem ještě narazila na zajímavý obchod s čajem, jehož majitelé určitě museli mít něco společného s Českou republikou. Nejen podle názvu obchodu, ale i nápisu "čaj" na ceduli. Snad je to na fotce dobře vidět. Dovnitř jsem se ale nepodívala, jednak proto, že čaj není zrovna mým oblíbeným produktem a za druhé proto, že jsem už spěchala na návštěvu samotného Capitolu.

Na prohlídku hlavního sídla guvernéra, nejvyššího soudu a zákonodárců Madisonu jsem se těšila samozřejmě nejvíc, i když jsem nevěděla, co mě čeká. Prohlídky se konají každou hodinu, to si stačí zkontrolovat na internetu. Když jsem do budovy krátce před třináctou hodinou vstoupila, už tam čekaly hloučky lidí. Dva z toho byly děti z prvního stupně základní školy, třetí, ke kterému jsem se nakonec připojila i já, byl směsicí skupiny středoškoláků a ostatních náhodně příchozích. Prohlídku jsme měli včetně průvodce a dokonce zadarmo.

Budova vypadá uvnitř opravdu honosně, všude samý mramor a jiný drahý kámen, zlato, mozaiky, obrazy. Až na pár výjimek je všechna tato paráda opravdu pravá, tedy žádné napodobeniny, díky čemuž se cena budovy pohybuje v miliardách dolarů. Podle obrázků vám určitě připomene kapitol ve Washingtonu a váš dojem je správný. Po celých Spojených státech je takovýchto kapitolů sice celá řada, ale Capitol v Madisonu se tomu světoznámému opravdu velmi podobá.

Průvodce nás provedl po některých důležitých místnostech v budově a pověděl nám spoustu zajímavostí. Líbilo se mi, že v každé místnosti jsme si mohli sednout do křesel, kde obyčejně sedí politici či účastníci soudu, a vyzkoušet si tak, jaké to vlastně je. Musím říct, že hlavně v komoře senátu mají křesla opravdu luxusní, ovšem evidentně dělaná na těla poněkud jiných (rozuměj větších) rozměrů než je to moje. Nechala jsem se v křesle i vyfotit, ale bohužel jsem na foťáku zapomněla zapnout blesk, než jsem ho ochotnému pánovi podala, takže fotka nestojí za moc. No ale jelikož je jediná, která mou přítomnost v Capitolu dokazuje, přece jen jí sem umístím.

Další místnosti, které jsme kromě komory senátu navštívili, zahrnovaly jednací síň, zasedací místnost nejvyššího soudu, guvernérovu konferenční místnost a žlutý hearing room, pro který nemám dobrý český překlad a která se prý stejně v podstatě na nic důležitého nevyužívá. Snad i proto v ní výzdoba byla trochu "skromnější" než v ostatních místnostech. Zajímavé však bylo, že v kameni, kterým byly vyloženy její stěny, se nacházely pravěké fosilie amonitů. Když jste se dobře dívali, opravdu jste mohli ve stěnách spatřit zatočené ulity. V této místnosti se prý také filmovala část filmu Public Enemies a jedna z těch větších ulit ve stěně je prý ve filmu i vidět, což dokazuje, že se herci ve skutečnosti nenachází ve Washingtonu D.C., jak si mají diváci myslet.



Prohlídka předčila má očekávání, Capitol jsem si ke své spokojenosti opravdu podrobně prohlédla a dozvěděla se i něco z historie a současnosti jeho fungování. Pokud je snad mezi čtenáři tohoto článku nějaký budoucí návštěvník Madisonu, určitě by si neměl návštěvu této významné budovy nechat ujít.

Ještě jedna zajímavost. Stejně jako u nás na každém zámku a hradu mají nějakou legendu, jako třeba zrcadlo, do kterého se nesmíte podívat, nebo věc, na kterou si naopak musíte pro štěstí sáhnout, tak i tady mají něco obdobného. Tou věcí je socha jezevce před guvernérovou konferenční místností. Pokud ho pohladíte po čumáku, prý vám to přinese štěstí. Také ho chudák měl už celý ošoupaný. Ptáte se, co dělá jezevec na takovém místě? Inu, je to přece wisconsinké státní zvíře. Mají ho, spolu s mottem "Forward", i ve znaku. Jak jsme se od průvodce dozvěděli, není to proto, že by jich tu tak hodně žilo, ale kvůli horníkům hledajícím zde na začátku 19. století olovo. Jak tak kopali tunely v kopcích a pak v nich kvůli nevlídné wisconsinské zimě i spali, lidem to připomnělo chování jezevců. Wisconsinu se proto také mimo jiné přezdívá Badger State, neboli jezevčí stát.

A kafíčko nakonec

Jelikož v pondělí je většina zajímavých muzeí v Madisonu zavřená, neměla jsem už po prohlídce Capitolu žádné velké plány. Zašla jsem se ještě podívat k jezeru Monona, na které je pěkná vyhlídka z terasy nacházející se kousíček pěšky od Capitolu. Na terase nikdo nebyl, i když podle židliček a stolečků bylo vidět, že za pěkného počasí je to určitě rušné místo sloužící k příjemnému posezení. Před vstupem na terasu se nacházela varovná značka, kterou můžete vidět vpravo na fotce. Nebojte, zákaz jsem neporušila :).

Po celodenním procházení jsem se rozhodla si odpočinout. Do odjezdu autobusu mi zbývalo ještě docela dost času, rozhodla jsem se proto vrátit na State Street, vybrat si nějakou kavárnu a dát si něco dobrého pro zahřátí. Moje volba padla na sympaticky vypadající kavárnu jménem Michelangelo's. Dala jsem si velké cappuccino (konečně kulturně servírované v hrnku a s pořádnou hustou pěnou) a na jazyku se rozplývající čokoládový cheesecake (komu teď dělám chutě? ;) ). Obojí bylo výborné, opět případným návštěvníkům Madisonu mohu jen doporučit. Během toho, co se moje káva připravovala, jsem se z jedné z cedulek na stěně kavárny dozvěděla, že "Friends don't let friends drink Starbucks". Cappuccino a dortík jsem si pomalu vychutnala a mezitím jsem přelouskala celé noviny The Onion. To je s nadhledem psaný madisonský deník rozdávaný zadarmo, jehož články vás během čtení spíš pobaví než přivedou do deprese, narozdíl třeba od pražského Metra.

V kavárně mi čekání na autobus docela rychle uteklo, nicméně v před pátou už byl čas vydat se zpět k Memorial Union a nechat se červenobílým autobusem odvézt zpět do Milwaukee. Kdybych to měla shrnout - ne že by mě město Madison bůhvíjak nadchlo, je sice trochu jiné než Milwaukee, ale zas ne tolik. Výlet byl ale fajn a i přes chladné počasí jsem si ho docela užila. Pokud stále nemáte jasno v tom, kde že se ten Madison vlastně nachází, můžete se podívat na mapu Wisconsinu, kterou jsem potkala nedaleko Capitolu.