Jedna z mrzutých věcí na Milwaukee je, že co se týče výletů, není tu moc co podniknout. A nakonec nejen výletů, ale i procházek. Město se sice chlubí svým systémem parků, ale to jsou opravdu jen parky, kam si můžete jít zaběhat nebo na procházku se psem. Ne že by nebyly hezké, ale problém je, že delší jak dvacetiminutovou procházku tam uděláte pouze pokud vám je více jak osmdesát a nohy vám už moc neslouží. Za ty dva měsíce, co jsem tady, se mi už stýská po přírodě a po možnosti jít si na chvíli odpočinout od města třeba někam do lesa. Naneštěstí Milwaukee nemá nic jako třeba Praha Divokou Šárku. Nicméně sedět v sobotu na koleji a koukat do počítače, to se mi nechtělo, les neles. Vytáhla jsem tedy ze šuplíku svou mapu Milwaukee a oficiálního cestovního průvodce Wisconsinem a hledala nějaké průsečíky. Tedy místa, kam bych se mohla vydat.
Výběr nebyl nijak oslnivý, zvlášť pokud hledáte místa, kam se dá dojít pěšky. Příroda není k mání (největší zelená místa na mapě Milwaukee jsou hřbitovy), musela jsem se tedy spokojit s architekturou. "Basilica of St. Josaphat", označená na mapě červeným puntíkem vedle zeleně vyplněného prostoru mezi ulicemi, zněla jako přijatelný cíl.
Nutno podotknout, že v sobotu byl místní velký svátek, totiž Halloween. Domy jsou tu už alespoň dva týdny vyzdobené všemožnými duchy, lebkami, kostlivci, pavučinami, pavouky, hrobečky, smrtkami a jinými strašidly. A samozřejmě vyřezanými dýněmi. Musím říct, že Halloweenský svátek mi moc hezký nepřipadá. Všechna ta výzdoba ala hřbitov mi připadá pokud ne kýčovitá, tak spíš depresivní. Na fotce můžete vidět jeden příklad Halloweensky vyzdobeného domu. Uznávám, že příklad to není zrovna nejlepší, našly by se mnohem nazdobenější domy, s pavučinami kolem stromů, hřbitovem na trávníku a lebkami zavěšenými na zábradlí. Ale v okolí tohohle zrovna nebyli žádní lidé, kteří by se po mně divně koukali, že fotím cizí domy :) .
Když už mluvíme o lidech, už jsem asi někdy zmínila, že Milwaukee není zrovna "živé" město. Moje sobotní kroky vedly jižně od downtown, tedy centra. Dobrou třičtvrtě hodinu (dokud jsem nedošla ke kostelu o kterém se zmíním někde níž) jsem nepotkala vůbec nikoho, pokud tedy nepočítáte kolem projíždějící auta a asi dvě statistické odchylky v podobě pána se zlým psem a černošky čekající na autobus. Připočtěte k tomu okolí tvořené hranatými budovami továren a podzimní počasí, tj. 43°F a vítr hrající si s listy a pohozenými odpadky, a máte dokonalou mysl pozvedající procházku. Ironie, samozřejmě :).
Alespoň poznám Milwaukee i z té druhé stránky, říkám si. Jedna ze zajímavostí, na kterou jsem cestou narazila, byla obrovská věž s hodinami aneb Allen-Bradley Clock Tower. Nachází se v komplexu budov patřící firmě Rockwell Automation a hodiny jsou dokonce zapsány do Guinessovy knihy rekordů jako největší čtyřciferníkové hodiny na světě. Jak jsem se dozvěděla z Wiki, hodiny nemají zvon (neodbíjejí) proto, aby Big Ben v Londýně mohl zůstat největšími čtyřciferníkovými hodinami se zvonem. Tahle věž má totiž ciferníky skoro dvakrát větší. Zajímavý důvod, že? Vzhledem k tomu, že věž je nahoře prosklená, zajímalo by mě, jestli se tam dá vylézt.
Další zajímavostí, kterou jsem potkala, byl St. Stanislaus Church, docela pěkný, téměř 140 let starý, katolický kostel. Prý první polský kostel v nějakém americkém městě vůbec. Okolí kostela, směrem k bazilice, ke které jsem měla namířeno, vzniklo v minulosti jako jakási "polská čtvrť" (Milwaukee má třetí největší komunitu Poláků v USA). Já jsem se tam tedy moc jako v Polsku necítila, naprostá většina lidí, které jsem tam potkala, byli totiž černoši. Alespoň jsem si ale na pár minut užila trochu rušnější ulice, Historic Mitchell Street.
Poté jsem si ověřila, že ulice, které mají čísla, jsou číslovány popořadě směrem od jezera. (Experiment se provádí takto: v náhodném časovém okamžiku si vzpomenete, že potřebujete najít šestou ulici. Pokračujete v chůzi pořád rovně, a když cedulky hlásí "osmá", "devátá", atd., vyslovíte tvrzení o číslování ulic směrem na západ a nesmyslnosti pokračovat tímto směrem, které dokážete tím, že se otočíte, jdete a pozorujete sekvenci "devátá", "osmá", "sedmá", "šestá".) Když jsem se tedy vrátila na šestou, už mi nic nebránilo v dosažení mého cíle. Basilica of St. Josaphat opravdu stojí za vidění. Škoda, že zrovna v sobotu je během dne zavřená. Bazilika byla postavena v roce 1901 a je zapsána do amerického národního rejstříku historických míst.
S cílem své procházky jsem byla spokojená, zbývalo ještě sníst si zaslouženou svačinu (jako u každého správného turistického cíle :) ). Za účelem dodržení této tradice jsem si s sebou vzala miniverzi tyčinky Snickers, uzmutou na pátečním před-halloweenském večírku na MSOE.
Na zpáteční cestě, pro kterou jsem si vybrala jiné šedivé prázdné ulice (aby byla změna...), jsem už začala potkávat děti převlečené jako malé čarodějnice, kosmonauty nebo třeba želvy a dospělé rozdávající jim u vchodů do domů cukrátka. Trochu toho halloweenského leknutí jsem si nakonec přece jen také užila, když na mě z odpadkového koše, kam jsem se chystala vyhodit obal od své svačiny, naprosto nečekaně vybafla veverka a pak si vesele odhopkala do nedalekého parku. Fuj, potvora :) .
Výběr nebyl nijak oslnivý, zvlášť pokud hledáte místa, kam se dá dojít pěšky. Příroda není k mání (největší zelená místa na mapě Milwaukee jsou hřbitovy), musela jsem se tedy spokojit s architekturou. "Basilica of St. Josaphat", označená na mapě červeným puntíkem vedle zeleně vyplněného prostoru mezi ulicemi, zněla jako přijatelný cíl.
Nutno podotknout, že v sobotu byl místní velký svátek, totiž Halloween. Domy jsou tu už alespoň dva týdny vyzdobené všemožnými duchy, lebkami, kostlivci, pavučinami, pavouky, hrobečky, smrtkami a jinými strašidly. A samozřejmě vyřezanými dýněmi. Musím říct, že Halloweenský svátek mi moc hezký nepřipadá. Všechna ta výzdoba ala hřbitov mi připadá pokud ne kýčovitá, tak spíš depresivní. Na fotce můžete vidět jeden příklad Halloweensky vyzdobeného domu. Uznávám, že příklad to není zrovna nejlepší, našly by se mnohem nazdobenější domy, s pavučinami kolem stromů, hřbitovem na trávníku a lebkami zavěšenými na zábradlí. Ale v okolí tohohle zrovna nebyli žádní lidé, kteří by se po mně divně koukali, že fotím cizí domy :) . 
Když už mluvíme o lidech, už jsem asi někdy zmínila, že Milwaukee není zrovna "živé" město. Moje sobotní kroky vedly jižně od downtown, tedy centra. Dobrou třičtvrtě hodinu (dokud jsem nedošla ke kostelu o kterém se zmíním někde níž) jsem nepotkala vůbec nikoho, pokud tedy nepočítáte kolem projíždějící auta a asi dvě statistické odchylky v podobě pána se zlým psem a černošky čekající na autobus. Připočtěte k tomu okolí tvořené hranatými budovami továren a podzimní počasí, tj. 43°F a vítr hrající si s listy a pohozenými odpadky, a máte dokonalou mysl pozvedající procházku. Ironie, samozřejmě :).
Alespoň poznám Milwaukee i z té druhé stránky, říkám si. Jedna ze zajímavostí, na kterou jsem cestou narazila, byla obrovská věž s hodinami aneb Allen-Bradley Clock Tower. Nachází se v komplexu budov patřící firmě Rockwell Automation a hodiny jsou dokonce zapsány do Guinessovy knihy rekordů jako největší čtyřciferníkové hodiny na světě. Jak jsem se dozvěděla z Wiki, hodiny nemají zvon (neodbíjejí) proto, aby Big Ben v Londýně mohl zůstat největšími čtyřciferníkovými hodinami se zvonem. Tahle věž má totiž ciferníky skoro dvakrát větší. Zajímavý důvod, že? Vzhledem k tomu, že věž je nahoře prosklená, zajímalo by mě, jestli se tam dá vylézt.
Další zajímavostí, kterou jsem potkala, byl St. Stanislaus Church, docela pěkný, téměř 140 let starý, katolický kostel. Prý první polský kostel v nějakém americkém městě vůbec. Okolí kostela, směrem k bazilice, ke které jsem měla namířeno, vzniklo v minulosti jako jakási "polská čtvrť" (Milwaukee má třetí největší komunitu Poláků v USA). Já jsem se tam tedy moc jako v Polsku necítila, naprostá většina lidí, které jsem tam potkala, byli totiž černoši. Alespoň jsem si ale na pár minut užila trochu rušnější ulice, Historic Mitchell Street. Poté jsem si ověřila, že ulice, které mají čísla, jsou číslovány popořadě směrem od jezera. (Experiment se provádí takto: v náhodném časovém okamžiku si vzpomenete, že potřebujete najít šestou ulici. Pokračujete v chůzi pořád rovně, a když cedulky hlásí "osmá", "devátá", atd., vyslovíte tvrzení o číslování ulic směrem na západ a nesmyslnosti pokračovat tímto směrem, které dokážete tím, že se otočíte, jdete a pozorujete sekvenci "devátá", "osmá", "sedmá", "šestá".) Když jsem se tedy vrátila na šestou, už mi nic nebránilo v dosažení mého cíle. Basilica of St. Josaphat opravdu stojí za vidění. Škoda, že zrovna v sobotu je během dne zavřená. Bazilika byla postavena v roce 1901 a je zapsána do amerického národního rejstříku historických míst.
 |  |
S cílem své procházky jsem byla spokojená, zbývalo ještě sníst si zaslouženou svačinu (jako u každého správného turistického cíle :) ). Za účelem dodržení této tradice jsem si s sebou vzala miniverzi tyčinky Snickers, uzmutou na pátečním před-halloweenském večírku na MSOE.
Na zpáteční cestě, pro kterou jsem si vybrala jiné šedivé prázdné ulice (aby byla změna...), jsem už začala potkávat děti převlečené jako malé čarodějnice, kosmonauty nebo třeba želvy a dospělé rozdávající jim u vchodů do domů cukrátka. Trochu toho halloweenského leknutí jsem si nakonec přece jen také užila, když na mě z odpadkového koše, kam jsem se chystala vyhodit obal od své svačiny, naprosto nečekaně vybafla veverka a pak si vesele odhopkala do nedalekého parku. Fuj, potvora :) .
Žádné komentáře:
Okomentovat