Konečně jsem se odhodlala napsat něco o tom, kterak jsme s Markem konečně v Praze-Ruzyni nasedli do letadla a o 16 hodin později vystoupili v Milwaukee, kde doufejme strávíme následující školní rok. Od našeho příletu se toho odehrálo opravdu hodně, takže si některé dojmy si nechám i do dalších článků. Teď se pokusím popsat naší cestu do USA a také kolej, na které budeme během studia na MSOE bydlet.
Hned na začátek se přiznám, že v sobotu 29. srpna se uskutečnil můj první let vůbec. Docela jsem se na to těšila a zároveň se trochu bála. Ostatně jako vždy, když je přede mnou něco neznámého. Odbavení bylo v pohodě, kufr jsem si radši nechala zabalit do fólie. Přece jen těch 21,9kg znamenalo v tu chvíli veškerý můj majetek. Loučení bylo trochu smutné, ale to asi nikoho nepřekvapí.
Odlétali jsme v 11 hodin (GMT+1), za deset a půl hodiny jsme měli být v Atlantě, kde byl naplánován přestup na letadlo do Milwaukee. Tam jsme měli dorazit 19:45 místního času, tj. GMT-6. Let mi připadal hezký, vzlétávání i přistávání bylo pro mě zážitkem, i když věřím, že pokud to zažijete víckrát, není to už takový adrenalin :) . Celý let bylo krásné počasí, takže jsme si mohli užívat výhledu z našeho Boeingu 767 na všechna ta moře a pohoří tvarovaná z mraků pod námi. Neseděla jsem u okénka, tak jsem ani nedělala žádné fotky. Ono by to stejně nebylo ono. Během letu jsme dostali oběd a ke konci ještě i sendvič, takže hladovění opravdu nehrozilo. Před vstupem do USA bylo nutné vyplnit dva formuláře, které jsme dostali od letušek. Jeden s informací o našem příletu a odletu a druhý, který zjišťoval, zda nechceme do Států přivézt moc sýra, ovoce, hmyzu, zbraní a podobně.
Do Atlanty jsme dorazili včas, měli jsme asi dvě hodiny na přestup. Nejprve bylo nutné projít přes úředníky, na kterých záleželo, jestli nás vlastně do USA pustí nebo ne. Ten, u kterého jsem byla já, hodně nahlas žvýkal žvýkačku a vůbec na nic se mě nezeptal, jen mi dal razítko do pasu a na formulář I-20 a bylo to. Welcome to the U.S.! Pak jsme si v klidu vyzvedli zavazadla, poslali je do dalšího letadla a čekali, až nás zavolají k odletu. Do Milwaukee jsme letěli už menším letadlem a mně se chtělo tak spát, že si z dvouhodinového letu moc nepamatuji. Jen vím, že před přistáním letuška upozornila cestující, že na palubě jsou tři vojáci, kteří se vracejí z Iráku a poprosila nás, abychom je nechali vyjít z letadla a stoupnout na rodnou půdu jako první. Všichni jim po americku sborově zatleskali a pak přivítalo Milwaukee konečně i mě a Marka. Pravda, potleskem ne, spíš prázdnou letištní halou a deštěm venku, ale i tak si to budu pamatovat.
Kufry dorazily také v pořádku, na letišti si nás vyzvedli Caleb Black (koordinátor pro zahraniční studenty) a Kevin, student architektury, se kterým jsem se seznámila loňský rok na ČVUT v Praze, kde se účastnil stejného výměnného programu, jehož součástím jsem teď já a Marek. Jsem jim moc vděčná, že nás zavezli na koleje a pomohli nám se ubytovat, bez nich bychom ten večer určitě unavení bloudili někde po Milwaukee. No nechci na to ani pomyslet.
Na koleji jsme dostali klíče od pokoje, deku, polštář, povlečení, ručník, nějaké sušenky (abychom prý neměli hlad) a mohli jsme se konečně oddat vytouženému spánku.
Druhý den, neděli, jsme si mohli dělat, co jsme chtěli, protože ještě nebyl žádný program. (Orientation Day měl být až v pondělí 31. srpna.) Tak se pojďme podívat, jak to tu vlastně vypadá...
Pokoje jsou docela fajn, všechny jsou pro dva a jsou větší než třeba pokoje na kolejích ČVUT na Strahově. 11x16 stop, chcete-li to vědět přesně. I když ono porovnávat cokoli se Strahovem... to by člověk asi musel dost hledat, aby našel něco, co by se mu líbilo méně. Dost ale o Strahovu. Naše kolej nese oficiální název "Roy W. Johnson Residence Hall", ale běžně se jí tu říká "Johnson's" nebo prostě "RWJ". Zvědavci si jí můžou prohlédnout na následujících fotkách.
Já bydlím v šestém patře, které je celé holčičí (ostatně, žádná smíšená patra tu ani nenajdete). Celá budova má pater celkem dvanáct, holky mají vyhrazená pouze dvě. Důvod je prostý - holek je tu, stejně jako například u nás na FELu, prostě o dost méně. Na každém patře jsou dvě společné koupelny se třemi záchody a dvěma sprchami, což zdá se bude docela vyhovovat. Kuchyňky byste tu hledali marně, zřejmě je nikdo nepotřebuje... Studenti ostatně mají na pokojích povoleny (zadarmo) jakékoli vlastní spotřebiče, které nějak otevřeně neprodukují teplo (kvůli nebezpečí požáru - takže plotýnky ne, mikrovlnku ano) a musí mít alespoň minimální "meal plan" (to znamená zaplatit si body, za které se pak můžou najíst v místní menze).
MSOE má koleje celkem tři - ještě jednou podobnou jako RWJ, která se zkráceně jmenuje MLH (a nachází se v ní jedna kuchyňka) a potom Regent Hall, která je určená hlavně pro starší studenty a kde jsou pokoje, ve kterých člověk bydlí sám, a kde má několik pokojů k dipozici společnou kuchyňku a koupelnu.
Výhoda je, že přímo v přízemí RWJ je "cafeteria", tedy něco jako naše menza. Tudíž za účelem naplnění žadludků nemusíme chodit příliš daleko (spíš nemusíme chodit vůbec, stačí sjet výtahem). Jídlu se budu věnovat asi na jiném místě, stejně jako kampusu jako takovému, nechme to teď tedy stranou.
Stěhování Američanů na koleje, které probíhalo tento týden, připomínalo spíš příslovečné stěhování národů. Většina z nich si na kolej přiváží palandu (loft bed), lednici, mikrovlnku, televizi, videohry, křeslo a další kupy věcí (taky jídla). S tím vším jim nahoru a dolů pomáhají rodiče, takže tu byl poslední dny docela chaos a fronty na výtahy.
I moje spolubydlící Brittney (z Minnesoty) proměnila svou část pokoje k nepoznání, jak je snad vidět z obrázku. Brittney je Američanka, jakou byste asi čekali. Především se neustále dívá na televizi, respektive ji tedy má zapnutou a dělá při tom i jiné věci. Já nejsem sice příznivcem těhle šedivých a černých bedýnek, ale dokud je někdo nepouští moc nahlas, nemám s nimi problém. Jinak je docela milá, i když jsem ji zatím neměla šanci nějak blíž poznat.
Uvidíme, kam se život na koleji posune během školního roku. Jelikož u nás v ČR do školy dojíždím z domova, bude to tady pro mě taková zkušenost "dva v jednom".
Let a přílet
Hned na začátek se přiznám, že v sobotu 29. srpna se uskutečnil můj první let vůbec. Docela jsem se na to těšila a zároveň se trochu bála. Ostatně jako vždy, když je přede mnou něco neznámého. Odbavení bylo v pohodě, kufr jsem si radši nechala zabalit do fólie. Přece jen těch 21,9kg znamenalo v tu chvíli veškerý můj majetek. Loučení bylo trochu smutné, ale to asi nikoho nepřekvapí.
Odlétali jsme v 11 hodin (GMT+1), za deset a půl hodiny jsme měli být v Atlantě, kde byl naplánován přestup na letadlo do Milwaukee. Tam jsme měli dorazit 19:45 místního času, tj. GMT-6. Let mi připadal hezký, vzlétávání i přistávání bylo pro mě zážitkem, i když věřím, že pokud to zažijete víckrát, není to už takový adrenalin :) . Celý let bylo krásné počasí, takže jsme si mohli užívat výhledu z našeho Boeingu 767 na všechna ta moře a pohoří tvarovaná z mraků pod námi. Neseděla jsem u okénka, tak jsem ani nedělala žádné fotky. Ono by to stejně nebylo ono. Během letu jsme dostali oběd a ke konci ještě i sendvič, takže hladovění opravdu nehrozilo. Před vstupem do USA bylo nutné vyplnit dva formuláře, které jsme dostali od letušek. Jeden s informací o našem příletu a odletu a druhý, který zjišťoval, zda nechceme do Států přivézt moc sýra, ovoce, hmyzu, zbraní a podobně.
Do Atlanty jsme dorazili včas, měli jsme asi dvě hodiny na přestup. Nejprve bylo nutné projít přes úředníky, na kterých záleželo, jestli nás vlastně do USA pustí nebo ne. Ten, u kterého jsem byla já, hodně nahlas žvýkal žvýkačku a vůbec na nic se mě nezeptal, jen mi dal razítko do pasu a na formulář I-20 a bylo to. Welcome to the U.S.! Pak jsme si v klidu vyzvedli zavazadla, poslali je do dalšího letadla a čekali, až nás zavolají k odletu. Do Milwaukee jsme letěli už menším letadlem a mně se chtělo tak spát, že si z dvouhodinového letu moc nepamatuji. Jen vím, že před přistáním letuška upozornila cestující, že na palubě jsou tři vojáci, kteří se vracejí z Iráku a poprosila nás, abychom je nechali vyjít z letadla a stoupnout na rodnou půdu jako první. Všichni jim po americku sborově zatleskali a pak přivítalo Milwaukee konečně i mě a Marka. Pravda, potleskem ne, spíš prázdnou letištní halou a deštěm venku, ale i tak si to budu pamatovat.
Kufry dorazily také v pořádku, na letišti si nás vyzvedli Caleb Black (koordinátor pro zahraniční studenty) a Kevin, student architektury, se kterým jsem se seznámila loňský rok na ČVUT v Praze, kde se účastnil stejného výměnného programu, jehož součástím jsem teď já a Marek. Jsem jim moc vděčná, že nás zavezli na koleje a pomohli nám se ubytovat, bez nich bychom ten večer určitě unavení bloudili někde po Milwaukee. No nechci na to ani pomyslet.
Na koleji jsme dostali klíče od pokoje, deku, polštář, povlečení, ručník, nějaké sušenky (abychom prý neměli hlad) a mohli jsme se konečně oddat vytouženému spánku.
Koleje
Druhý den, neděli, jsme si mohli dělat, co jsme chtěli, protože ještě nebyl žádný program. (Orientation Day měl být až v pondělí 31. srpna.) Tak se pojďme podívat, jak to tu vlastně vypadá...
Pokoje jsou docela fajn, všechny jsou pro dva a jsou větší než třeba pokoje na kolejích ČVUT na Strahově. 11x16 stop, chcete-li to vědět přesně. I když ono porovnávat cokoli se Strahovem... to by člověk asi musel dost hledat, aby našel něco, co by se mu líbilo méně. Dost ale o Strahovu. Naše kolej nese oficiální název "Roy W. Johnson Residence Hall", ale běžně se jí tu říká "Johnson's" nebo prostě "RWJ". Zvědavci si jí můžou prohlédnout na následujících fotkách.
 |  |  |
Já bydlím v šestém patře, které je celé holčičí (ostatně, žádná smíšená patra tu ani nenajdete). Celá budova má pater celkem dvanáct, holky mají vyhrazená pouze dvě. Důvod je prostý - holek je tu, stejně jako například u nás na FELu, prostě o dost méně. Na každém patře jsou dvě společné koupelny se třemi záchody a dvěma sprchami, což zdá se bude docela vyhovovat. Kuchyňky byste tu hledali marně, zřejmě je nikdo nepotřebuje... Studenti ostatně mají na pokojích povoleny (zadarmo) jakékoli vlastní spotřebiče, které nějak otevřeně neprodukují teplo (kvůli nebezpečí požáru - takže plotýnky ne, mikrovlnku ano) a musí mít alespoň minimální "meal plan" (to znamená zaplatit si body, za které se pak můžou najíst v místní menze).
MSOE má koleje celkem tři - ještě jednou podobnou jako RWJ, která se zkráceně jmenuje MLH (a nachází se v ní jedna kuchyňka) a potom Regent Hall, která je určená hlavně pro starší studenty a kde jsou pokoje, ve kterých člověk bydlí sám, a kde má několik pokojů k dipozici společnou kuchyňku a koupelnu.
Výhoda je, že přímo v přízemí RWJ je "cafeteria", tedy něco jako naše menza. Tudíž za účelem naplnění žadludků nemusíme chodit příliš daleko (spíš nemusíme chodit vůbec, stačí sjet výtahem). Jídlu se budu věnovat asi na jiném místě, stejně jako kampusu jako takovému, nechme to teď tedy stranou.
Stěhování Američanů na koleje, které probíhalo tento týden, připomínalo spíš příslovečné stěhování národů. Většina z nich si na kolej přiváží palandu (loft bed), lednici, mikrovlnku, televizi, videohry, křeslo a další kupy věcí (taky jídla). S tím vším jim nahoru a dolů pomáhají rodiče, takže tu byl poslední dny docela chaos a fronty na výtahy.
I moje spolubydlící Brittney (z Minnesoty) proměnila svou část pokoje k nepoznání, jak je snad vidět z obrázku. Brittney je Američanka, jakou byste asi čekali. Především se neustále dívá na televizi, respektive ji tedy má zapnutou a dělá při tom i jiné věci. Já nejsem sice příznivcem těhle šedivých a černých bedýnek, ale dokud je někdo nepouští moc nahlas, nemám s nimi problém. Jinak je docela milá, i když jsem ji zatím neměla šanci nějak blíž poznat.Uvidíme, kam se život na koleji posune během školního roku. Jelikož u nás v ČR do školy dojíždím z domova, bude to tady pro mě taková zkušenost "dva v jednom".
Žádné komentáře:
Okomentovat